pečuj doma

Václav Krása: Těžko se nám cokoliv prosazuje

5.3.2024


Václav Krása trávil dětství a mládí většinou po léčebnách. V padesátých letech let z něj epidemie poliomyelitidy – míšní dětské obrny udělala vozíčkáře. Místní školy odmítly žáka s tak problematickým postižením vzdělávat. Musel do Jedličkova ústavu, později do Janských Lázní, kde absolvoval ekonomickou školu. Potom šel účtařit do domova důchodců v Tvoršovicích, kde se po čase stal vedoucím. Po listopadu 1989 vstoupil do politiky. V letech 1992–2000 byl poslancem Parlamentu ČR. Od roku 2002 je předsedou Národní rady zdravotně postižených ČR (NRZP).

Poslali jsme mu e-mailem k zodpovězení jedenáct otázek, abychom čtenářům přiblížili jeho činnost i jeho samého.

  1. Pane Kráso, osud vás posadil v sedmi letech do vozíku pro invalidy. Tato skutečnost u mnohých podobně těžce postižených znamenala vyřazení z běžného života. Byli v plném invalidním důchodu u rodiny nebo v ústavu, bez partnerky, bez zaměstnání. Ale vy jste přes všechny obtíže žil běžným životem. Nejprve jste úspěšně absolvoval střední ekonomickou školu… Pobýval jste přitom na internátě, nebo jste studoval dálkově? A pomáhal vám někdo školu vystudovat?

Nejprve musím poupravit vaše informace, protože já jsem v osmi měsících prodělal dětskou obrnu, ale postupně jsem se zdravotně zlepšil, takže jsem od 13 let až do 50 let prakticky vozík nepotřeboval, i když jsem chodil poměrně obtížně. Ekonomickou školu jsem absolvoval nejprve v Janských Lázních, kde byla internátní dvouletá ekonomická škola, která už dnes neexistuje. Poté jsem nastoupil do zaměstnání jako účetní do domova důchodců v Tvoršovicích a při práci jsem dokončil středoškolské vzdělání na večerní ekonomické škole v Benešově. Se studiem mi nikdo nepomáhal. Na internátu v Janských Lázních jsme museli být soběstační. Tehdy žádné pečovatelské ani asistenční služby prakticky neexistovaly, takže bylo na nás, jak se se vším popereme. Obdobně to bylo i na večerní škole v Benešově.

  1. Jaké jste měl v dětství rodinné zázemí a jak se s vaším postižením vyrovnávali rodiče? Jak a kde hledali pomoc? Můžete je trochu přiblížit?

Prakticky celé dětství jsem strávil nejprve v nemocnici v Krči, poté v Janských Lázních, v Jedličkově ústavu v Praze a pak opět v Janských Lázních na ekonomické škole. Doma jsem byl vždy o prázdninách. Naše rodina byla silně věřící a moji rodiče brali moje zdravotní postižení jako fakt a snažili se mi, pokud to šlo, pomáhat. Když jsem byl doma, tak jsem cítil, že mě mají rádi a necítil jsem se vůbec nijak odstrčen.

  1. Ovlivnilo vás mládí trávené po léčebnách i v něčem pozitivně? Když vidíte období zpětně, musel jste si vybojovat zřejmě brzy určitý respekt… A také vytvářet si okruh pomocníků… To, co nyní děláte, je jistě odraz vůle a vytrvalosti, ale také vaší schopnosti vytvořit si síť spolupracovníků. Kdy jste pochopil, jak je to důležité?

Je třeba si uvědomit, že jsem mládí prožil v šedesátých letech minulého století a tehdejší situace v péči o lidi se zdravotním postižením byla zcela jiná; to si dnes asi málokdo dovede představit. Neměli jsme žádné osobní pečovatele ani asistenty, žili jsme v kolektivu, kde v nemocnicích bylo prioritou zlepšení zdravotního stavu a škola byla na druhém místě. V Jedličkově ústavu byla prioritou škola a součástí byla i určitá rehabilitace. Vzhledem k mojí povaze jsem nikdy netrpěl žádnou šikanou, spíše jsem byl vůdčí typ. Ve všech těch zařízeních jsme vytvářeli skupiny kamarádů, ale samozřejmě, že občas docházelo i ke střetům. Svoje mládí považuji paradoxně za velmi šťastné, protože jsem prožil věci, které bych asi v rodinném prostředí nikdy nezažil. Naučil jsem se určité samostatnosti, takže nebyl pro mě žádný problém v 18 letech začít pracovat mimo domov a vlastně žít samostatně.

  1. Vy jste se v roce 1970 jako prakticky imobilní obyvatel domova důchodců stal současně i jeho zaměstnancem – účetním. V roce 1987 jste se stal i vedoucím tohoto domova. Jak jste zvládl řízení zdravých lidí? A nesetkal jste se se závistí obyvatel domova?

Znovu jen připomínám, že v roce 1970 jsem chodil a nebyl jsem imobilní, byl jsem schopen všude dojít, i když obtížně. Samozřejmě že nástup do prvního zaměstnání, a ještě v případě, kdy člověk má nějaké zdravotní postižení, je vždycky stresující záležitost. Neměl jsem ani příliš dobré podmínky z hlediska ubytování, ale tehdejší doba byla jiná a já jsem byl rád, že mám práci. Chvíli mi trvalo, než jsem se adaptoval, ale neměl jsem žádné problémy se zaměstnanci ani s klienty domova důchodců. Bylo to velké zařízení v malé vesničce, takže trošku svět sám pro sebe. Po roce jsem si udělal řidičský průkaz a tím se pro mě otevřely obzory, protože jsem mohl dojíždět za svými známými, na různé akce a podobně. Autoritu u zaměstnanců jsem měl poměrně značnou. Několik let jsem dělal zastupujícího vedoucího, řídil jsem chod celého zařízení. Moje jmenování vedoucím byla více méně formalita. Myslím si, že mám schopnost řídit kolektiv lidí, když uvážím, že již dvacet jedna let vedu Národní radu osob se zdravotním postižením ČR, která má desítky zaměstnanců po celé republice.

  1. Proč jste se rozhodl po roce 1989 vstoupit do politiky? Byl jste členem ODS, spoluzakladatelem Unie svobody, nyní jste členem Trikolory…

Naše rodina byla poměrně hluboce křesťansky založená a nikdo z nás si s komunisty nezadal. Bylo zcela přirozené, že hned na začátku převratu jsem se aktivně zapojil do dění. Pro mě bylo přirozené stát se členem ODS, protože nabízela největší změny, a přesto, že se deklarovala jako pravicová strana, měla poměrně silný sociální program. Zvláště postavení lidí se zdravotním postižením se v té době výrazně změnilo a zlepšilo. Po deseti letech „poslancování“ už člověk nemůže na politiku zapomenout a stále ji sleduje a snaží se dění kolem sebe ovlivňovat. ODS jsem opustil v době podivných sponzorů, protože jsem nechtěl být s těmito aférami spojován.

  1. Když jsme s vámi dělali rozhovor před třinácti lety, pravil jste, že jako vyjednávač za asi milion lidí jste se někdy setkával s přístupem „kde je moc, tam je i rozum“. Řekl jste, že je to paradoxní, ale spíš že se dohodnete s politiky než se státními úředníky… Nezměnilo se to dnes? Řekl byste to opět?

Asi bych to tak neřekl. Dnešní politici komunikují velmi málo, nehledají kompromisy, ale snaží se prosadit pouze svoje názory. Dnešní vyjednávání je podstatně horší. Politici jsou schopni dnes dokonce i vyhrožovat určitým omezením k přístupu k podpoře a podobně, pokud nepřistoupíme na jejich návrhy a argumentaci. Je to velmi obtížná situace. Současná politická garnitura spíš hájí svoje ideologické představy a nenavrhuje změny, které by pomáhaly zlepšit život občanů této země.

  1. Co média? Dnes mají jiná témata, atraktivnější… Nemáte pocit, že komunita zdravotně postižených je dnes víc osamocena? Myslíme to takto: Obhajujete určité principy, na kterých smysluplný život musí být vystavěn. Jeho podmínkou je účast, lidské setkání, ale ve společnosti, kde není tato podmínka rozvíjena, se otevírá prostor lhostejnosti, až jakési citové anestezii. Pozorujete ten posun oproti době, kdy jste v NRZP začínal?

Nechci se pouštět moc do politických úvah, protože mým posláním je obhajovat lidi se zdravotním postižením. NRZP ČR je poměrně významná organizace a já jako předseda si nemohu dovolit příliš poukazovat na dění ve společnosti, se kterým nesouhlasím. V devadesátých letech jsme se s opozicí také dohadovali, ale když skončilo jednání, tak jsme byli schopni spolu normálně komunikovat. Dnes politici vnášejí do svých jednání osobní animozity a nevraživosti. To je pak problém při jednáních o důležitých věcech, které politici musí vést. Doplácíme na to i my, protože když opoziční poslanec podá náš návrh, nemá šanci na projití, ale koaliční poslanci naše návrhy nepodávají. To je pro nás velmi nekomfortní situace a těžko se nám cokoliv prosazuje. Přeci jen si myslím, že v minulých letech více politici posuzovali věcnou stránku návrhu a neměli tak ideologické předsudky.

  1. Výroky třeba ministra Stanjury jsou někdy opravdu nevybíravé. Nečiní vám potíže čelit nevybíravým a neuváženým výrokům ze strany moci? Zachováváte vždy rozvahu? Reagujete někdy jinak, než si přejete? Podlehnete někdy silným emocím?

Samozřejmě že každý člověk podléhá emocím, ale při jednání s politiky je nezbytné emoce potlačovat. Při jednání si nemůžeme dovolit nějaký výbuch emocí. Tím bychom si navždy zavřeli dveře. S emocemi se i v politice pracuje, ale musí to být vždy uvážlivé a emoce nesmí převážit nad věcným vyjednáváním. Můj pan profesor na střední škole nás učil, že „když vás někde vyhodí dveřmi, vlezte tam oknem“. Zkrátka člověk musí být při vyjednáváních vytrvalý.

  1. Co když napíší z nějaké organizace zdravotně postižených, že jste hanbou NRZP? Přitom je zjevné, že se snaží zavděčit moci. Berete to jako nůž v zádech? Nebo si řeknete: Bojují o místo na slunci, jde jim o to, aby na sebe upozornili, a odpouštíte jim to. Jak snášíte útoky přímo na svoji osobu?

Kritika zamrzí asi každého člověka, a když je neoprávněná, tak dvojnásob. Občas se mi stane, že mě někdo slovně napadne. Když je to věcná kritika, asi je dobré se nad tím zamyslet. Občas dochází však k tomu, že mě nebo NRZP ČR lidé kritizují, aniž by se seznámili s naší prací, zajímali se o naše návrhy a podobně. Takové kritiky si nevšímám a nijak mě neovlivňuje. Vždycky se najdou nějací kverulanti, kteří kritizují všechno, a nemá cenu se tím zabývat.

  1. Máte pěknou ženu, jejíž fotografii jsme měli u minulého rozhovoru s vámi. Můžeme být osobní a optat se, kde jste ji potkal? A co dělá? A jak se dívá na vaše počínání… Neříká vám občas: brzdi? Je vám velkou oporou, a pokud ano, v čem přesně? A co vaše už dospělé děti – registrují vaše úsilí? Mají také tendenci pracovat v sociální oblasti?

S mojí ženou jsme se seznámili v nemocnici. Pracovala tam jako zdravotní sestra a já jsem tehdy byl čerstvě zvolený poslanec. V současné době vede středisko osobní asistence, takže se přeorientovala ze zdravotnictví na sociální služby. Samozřejmě sleduje činnost NRZP ČR, ale neříká mi, abych brzdil, protože ví, že by to bylo marné. Jsem navyklý pracovat celé dny a nijak mi to nevadí. Pomáhá mi především doma. Moje dospělé děti jsou už tak na půl z domova, ale nejsou zaměřeny na sociální problematiku. Mají svůj život a mají o něm svoje představy.

  1. Vy sice zřejmě budete aktivní ještě dlouho, ale právě dlouho aktivní tvůrčí člověk si často vychovává svého nástupce. Máte do budoucna také vyhlédnutého někoho, nemusíte samozřejmě jmenovat, o kom si myslíte, že by mohl zdárně pokračovat ve vašem úsilí? A jaké by měl mít vlastnosti a jaké naopak neměl? Tím samozřejmě nenaznačujeme, že byste měl končit, to by byla pro komunitu zdravotně postižených, ale i pečujících a seniorů velká ztráta… Jen jestli uvažujete i v takových rozměrech.

O tom, jak člověk bude dlouho dělat, nerozhoduje nikdy sám, záleží hlavně na zdraví. Pokud mi zdraví dovolí, chtěl bych ve vedení NRZP ČR pokračovat dál. Trošku mám již představu, kdo by mohl být mým nástupcem. Musí to být člověk pracovitý, zapálený pro věc a měl by znát dopodrobna činnost naší organizace. Takový člověk se samozřejmě těžko hledá.

(ah - red)

Mgr. Václav Krása, narozen 24. 11. 1951 v Benešově, žije v Chýni u Prahy, nejvyšší ukončené vzdělání: Metropolitní univerzita Praha, bakalářské studium ukončil v roce 2007 a magisterské v roce 2013, ženatý, dvě děti, zájmy a koníčky: historie, pěstování citrusů, astronomie a politika.




 

 

 

 

 

Moravskoslezský kruh, z. s. zahájil nový projekt.
Hlaste se na kurzy pro pečující a opatrovníky, které pořádáme v červnu Brně.
Potom byste mohli být v kolizi. Přečtěte se návod právničky Radky Pešlové, jak situaci vyřešit.
Všechna čísla novin najdete na webu.

Články

ZPRÁVY: Významná konference "Stáří spojuje" bude začátkem června

23.4.2024 Již tradiční mezinárodní konference Stáří spojuje 2024 se koná od 3. do 4. června 2024 v Praze. Hlavními tématy konference letos budou: mezigenerační vztahy, umění stárnout, ageismus, postavení seniorů ve společnosti, týrání a zanedbávání seniorů a další. Pozvání přijala řada významných českých i zahraničních expertů. více...

INFO: Zdravotně postižení budou od dubna 2025 patřit pod ČSSZ

22.4.2024 MPSV připravilo návrh zákona, jehož cílem je systémové sjednocení všech sociálních dávek podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem pod hlavičku České správy sociálního zabezpečení. Namísto Úřadu práce ČR by tak nově o příspěvku na péči a dávkách pro osoby se zdravotním postižením rozhodovaly územní správy sociálního zabezpečení. více...

PTÁTE SE: Znovuposouzení příspěvku na péči v 18 letech u celiaka

21.4.2024 Dceři v listopadu 2023 skončil posudek (3. v pořadí) na příspěvek na péči v 1. stupni, dg. celiakie, skolióza (celotrupový korzet). Uznáno pokaždé d) stravování, e) oblékání, h) péče o zdraví. (Rozporovali jsme osobní aktivity, ale nedosáhli). Před dvě dny jsem byla na základě Vyrozumění z úřadu práce nahlédnout do spisu. Posudkový lékař popsal více...

Podporují nás

Spolufinancováno Evropskou unií
Ministerstvo práce a sociálních věcí
Ministerstvo zdravotnictví
Jihomoravský kraj
Statutární město Brno
Chcete být informováni o nových článcích na našem webu? Přihlaste svůj e-mail k odběru.

K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.