Víc jsem se dověděl v předsálí než v sále samotném
Tak jsem byl v divadle. Zaujal mě titulek Lidovky jdou do řiti Národního divadla Brno. Pardon. Hra se tak jmenuje. Program nabízí Tomáše Baldýnského,filmového publicistu, novináře, herce, televizního producenta a scenáristu, Renatu Kalenskou, nositelku novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky, jejíž rozhovory v časech, kdy ještě byla v Lidovkách, jsem rád čítal…
Dále Martina E. Kyšperského, o němž jsem se dočetl, že je frontmanem (dřív se prý říkalo kapelníkem), Lenku Lagronovou, autorku rozhlasových a divadelních her s tematikou trápícího se mládí, René Levinského, matematika, experimentujícího ekonoma a autora divadelních her existenciálního absurdně humorného obsahu a formy, mně milého J. A. Pitínského, druha z časů Ochotnického kroužku, který po hvězdné kariéře divadelního režiséra tráví nyní čas v očistné atmosféře lázeňského města Luhačovic, Petra Stančíka, o němž se dočítám, že je českým spisovatelem, básníkem, prozaikem, esejistou, dramatikem a textařem a výčet pozvaných končí Tomášem Vůjtkem, Ostravakem ostravským, nyní dramaturgem Komorní scény divadla Aréna v Přívoze.
Tak tedy, říkal jsem si, to bude paráda, jak jen se jim podařilo sehnat takovou skvadru, to bude zajímavé poslouchání. Jako obvykle jsem se hluboce mýlil. Výšezmínění (líbí se mi psáti dohromady) byli na scéně přítomni jen ve své tvorbě, v jednotlivých skečích či snad příbězích, které jakoby dokumentují a objasňují atmosféru i děje související se stotřicetiletou historií Lidových novin. A v drobném spisku, doprovázejícím inscenaci, dozvídám se, že dění okolo tehdejších Lidovek poví mi mnohé o nás a našem dnešku.
Jednotlivé scénky jsou odděleny písněmi s hudbou i texty M. A. Kyšperského. Kromě autora hrají a zpívají Lenka Konkolová a Aleš Pilgr. Popravdě, hudba je uklidňující a dobře se poslouchá, texty ovšem často zanikají ve zvukové aparatuře, takže jeden neví, zda hovoří o tom, co se stalo, nebo zda posouvají děj k tomu, co bude. Možná by bylo dobře, kdyby se promítaly nahoře na čtecím zařízení, kterým Reduta disponuje, když jde o umění operní či operetní…
Děj měl tré vrcholů, prvním z nich byla scénka Tomáše Vůjtka Hitler v Brně, kde Vůdce ztvárnila Tereza Groszmannová. Hitler dorazil do Brna dva dny po obsazení Československa, 17. března 1939. Terezu Groszmannovou rád pochválím. V mnohaminutovém monologu dokázala udržet pozornost publika. Těch vět, co musela vstřebat… Dík neustálými drobnými mutacemi hlasu, výrazu, gest jako bychom viděli cholerického Vůdce, problém možná byl, co si kdo z obřího přívalu slov nakonec odnesl… Druhým, více zapamatovatelným momentem, byla scénka Zeman vs. Peroutka Renaty Kalenské. Herecký prostor dostal Vladimír Krátký. Nelíbilo se mi to. Byla to prvoplánová karikatura bývalého prezidenta. Krom soudobých narážek šlo o údajný článek Ferdinanda Peroutky nazvaný Hitler je gentleman. Spor vznikl roce 2015, kdy Miloš Zeman přisoudil článek s tímto názvem Peroutkovi a měl vyjít v Peroutkově Přítomnosti. Ukázalo se, že článek s tímto názvem vyšel v Právu a od jiného autora, nicméně Zeman, tiskem pak vláčený, byl vnučkou Ferdinanda Peroutky žádán o omluvu… Ve skeči Renaty Kalenské se Zeman hájí, říká, jak může být souzen za něco, co Peroutka nenapsal… Scénce sekundují Zemanův advokát a Spravedlnost vyzdobená (po ochotnicku – ať mi ochotníci prominou) velkými bílými křídly… což tak trochu naznačuje v jakém duchu se celé představení Lidovky jdou do řiti odbývá. Třetím pokusem charakterizovat Lidovky byl fejeton (možná to byl podkast, nejsem si jist) J. A. Pitínského J. A. Pitínský si jde koupit Lidovky. Je to o tom, jak si J. A. Pitínský jde koupit Lidovky. Celý text odříkán byl z paměti, což možno obdivovat, stejně jako dílny Národního divadla Brno, které zřejmě vyrobily herečkám a hercům na míru jednotné krémově žluté prvorepublikově elegantní polobotky, jež vypadaly jakoby šity z té nejjemnější teletinky…
Představení dle programu trvá 1 hod. 40 min. Valnou většinu času tráví herci přenášením velkých, z polystyrenu vyřezaných písmen LIDOVÉ NOVINY, snad aby se na scéně něco dělo…Přenášejí je sem, a pak zase tam… Malé Ypsilon slouží jako pohárek nebo snad lízátko… Režii kusu má Radovan Lipus. Popravdě, už jsme ho mohli vidět v onačejších příbězích. V letech 1995–2008 byl režisérem i autorem znamenitého a potřebného televizního seriálu Šumná města. Vytvořil jej s architektem Davidem Vávrou, spolutvůrcem scénáře a průvodcem po moderní i historické architektuře českých a moravských, později i mnoha dalších měst v zahraničí, ve kterých působili čeští (a moravští) architekti…
Hra Lidovky jdou do řiti je promarněnou příležitostí. Vždyť co se nabízelo – třeba ztvárnit a sesumírovat osudy jednotlivých redaktorů a významných přispěvatelů prvorepublikových Lidovek: Arnošta Heinricha, duši moderních Lidovek, který je nakonec přenesl z Brna do Prahy a spory o to, nebo osudy Karla Čapka odmítaného veřejností a Josefa Čapka zesnulého v Bergen-Belzenu v předvečer konce války, v dubnu 1945. Nebo co osudy Rudolfa Těsnohlídka, autora lidovkového seriálu a knížky o Lišce Bystroušce, kterou potom zhudebnil Leoš Janáček, a co malá Liduška nalezená v lese a Vánoční strom – a nakonec jeho sebevražda… Nebo Jiří Mahen, o němž se říkalo, ze se postřelil přímo v redakci Lidových novin… a co tak O. Sekora, tvůrce šikulky Ferdy Mravence a rozumbrady Pytlíka jako představitelů našeho národního naturelu… a pak prozření Ferdy Mravence a jeho boj proti americkým štváčům, kteří nám sem házejí mandelinku bramborovou… a nakonec poslední dny a měsíce zapomenutého Sekory, jehož pohřbu se účastní jen několik sousedů… Není tu dosti materiálu, který zpracován umělou inteligencí mohl by říci mnohem více o Lidových novinách a jejich osudu?
Ale kupodivu i takové, celkem bez větší pozornosti sehrané divadlo, může vyvolat střet ne nepodobný tomu, co se odehrál v podstatě v témže čase na fotbalovém hřišti pražské Slávie. Hostem po představení byl senátor Břetislav Rychlík. Zpovídala ho Tereza Groszmannová. Hovořil, jak je mu blízké, o hrozivém schodku čtyř set miliard, který připravuje nynější vláda, o nutnosti vytrvat v boji proti zestátnění veřejnoprávních médií, o jejich financování ze státního rozpočtu, které by znamenalo nejen krácení finančních prostředků, ale také jejich ovládnutí nynější populistickou vládou… Publikum odměnilo jej potleskem. Pak bylo vyzváno k dotazům… Jak tak bývá, nikdo se neodvážil, až pak jeden… rozvážným hlasem obvinil Rychlíka z nepravdy, o čtyř stech miliardách hovořilo se v televizi jen jako o nejkrajnější možnosti, nikoli jako o faktu, a televize a rozhlas že se zestátní proto, aby se ušetřilo, když se šetří všude, tak i v televizi… Jeho slova však se nesetkala s pochopením u návštěvníků a Rychlíkova profesionální a desítkami podobných střetů vycizelovaná odpověď sklidila potlesk a Tereza Groszmannová, přes protesty onoho nespokojence, setkání ukončila.
Nicméně, vzrušená debata hrozící inzultací pokračovala ve foyeru, onen odvážlivec byl silným hlasem jednoho z protivládních návštěvníků označen za nepřítele národa, babišovce, populistu a snad i dezoláta, či snad jsem se přeslechl?
A tak musím říct, že více o nás jsem se dozvěděl v divadelním předsálí nežli v divadle samém…
Ladislav Vencálek
