VZPOMÍNKA: Na Milenu Šimsovou – V ŠAT BÍLÝ ODĚNÍ
Ve věku devadesáti let zemřela v Brně PhDr. Milena Šimsová. Rozloučení proběhlo v Blahoslavově domě. Milenu Šimsovou znala širší, najmě evangelická veřejnost spíše jako celoživotní oporu svého manžela, faráře Jana Šimsy (1929–2016).
Byl to autor historických úvah, textů z vězení, dopisů s Ludvíkem Vaculíkem z let 1967–1988 (Vážený pane Mikule, Olomouc, 2003). Jan Šimsa byl jedním z prvních signatářů Charty 77.
S kolegou Hošťálkem jsme se se Šimsovými setkávali už v době klidné. Jan Šimsa pravidelně a rád přispíval do časopisu Konec konců, který jsme vydávali v Moravskoslezském kruhu v letech 2004 až 2008. Měl v ní vlastní rubriku a probíral v ní knihy autorů dávno zapomenutých a stále inspirativních, hlavně z okruhu předválečné YMKY, organizace založené v roce 1884 v Londýně, o jejíž přesun do českých poměrů se zasloužili T. G. Masaryk a jeho dcera Alice. YMCA byla – a stále je – organizací pro mladé, založená na principech přírodního učení Roberta Baden-Powella, z níž pak vyrostl skauting. Prvním předsedou YMCY v Praze byl ing. Václav M. Havel, otec Václava Havla, a sekretářem YMCY Jaroslav Šimsa, otec Jana Šimsy…
Avšak tato vzpomínka je věnována jeho ženě Mileně. Vystudovala archivnictví a historii na Masarykově univerzitě, ale ryze vědecké práci v oboru se věnovala jen příležitostně. Studium ukončila v roce 1956 a vzápětí se vdala za Jana Šimsu. A vyvdala s ním vše, co patřilo k ženě faráře režimu nepohodlného, přesouvaného z místa na místo, jemuž byl nakonec odebrán souhlas k činnosti, a taky zavřeného.
Nicméně, archivářka se v Mileně Šimsové nikdy nezapřela. I když bez možnosti okamžité veřejné publikace, zpracovávala archivy evangelických sborů, svého manžela i jeho otce Jaroslava nebo vzpomínky pamětníků na odboj křesťanské mládeže za války. Tak vznikly knihy „Prošli jsme v jeho síle“ (Kalich, 2003) a kniha „V šat bílý odění“ (EMAN a YMCA Brno, 2005) o lidech z okruhu Akademické YMKY. Šimsovi byli myšlenkově spjati i s brněnskou filosofkou Boženou Komárkovou, jako ona vyznávali přesvědčení, které jim pomáhalo překonávat nepřízeň osudu a vládnoucího panstva – víru ve společenství… a protože to byli evangelíci, tak ve společenství evangelických sborů a obcí, které si vzájemně pomáhaly – a to i materiálně. Milena Šimsová o tom hovoří v knížce „Ženy z fary“, kterou vydalo nakladatelství Kalich. Popisuje léta od roku 1973, strávená ve venkovských sborech na Vysočině a jinde.
Podrobněji vám ale povím o knize „V šat bílý odění“. Evangelická publicistka Monika Žárská píše: „Kdo jsou ti krásní lidé, v šat bílý odění?“ ptá se nekompromisní básník Sváťa Karásek v jedné ze svých písní… A odpovídá: „Lidé co k trůnu přišli z velikého soužení.“ V tomto duchu shromáždila a převyprávěla Milena Šimsová příběhy členů studentského křesťanského hnutí Akademické Ymky, kteří se postavili nacistické okupaci a s ní spojené nelidskosti. Připomíná jména těch, které tento zápas stál život, i „zářivě bílý“ odkaz zápasu proti temnotě nelidského režimu. Líčí život sekretářů Akademické Ymky Jaroslava Šimsy a Jaroslava Valenty a sekretáře Ymky, Rudolfa Mareše. Všichni tři za války zahynuli. Skrývání anglického majora Ronalda Littledalea stálo život Zdeňku Pakovou a Gertrudu Šaškovou a řadu jejich přátel. Důležitý je i záznam o popravě 261 lidí 24. října 1942 v Mauthausenu. Při ní zahynuli z Akademické Ymky František a Ivana Šmakalovi, z Jednoty bratrské František, Vilemína a syn František Drašnerovi, Jan Šourek, Josef Kolda a další. Kniha zachycuje utrpení, jímž prošli lidé ztýraní hladem, zimou, krutým zacházením, odloučením od rodin a přátel a zároveň svědčí o tom, že si uprostřed nelidských poměrů zachovali lidskou důstojnost a nedali si vzít vnitřní svobodu. V poslušnosti evangelia do svých posledních sil sloužili těm, kdo trpěli kolem nich. Kniha vrcholí slovy Jana Patočky, že nám mrtví nejen nesmějí být lhostejní… ale: „jsme zde, abychom převzali to, čím oni byli…“ Milena Šimsová nepochybně věděla, o čem mluví: jejího tatínka, Jaromíra Procházku 27. února 1945 zatklo gestapo, byl vyslýchán a ubit v Kounicových kolejích.
Uveďme ještě, že Milena Šimsová se zasloužila o zpracování archivu Přemysla Pittera. Což je pozapomenutá osobnost protestantského hnutí, kazatel, publicista, sociální pracovník, který v Praze založil Milíčův dům a za války navštěvoval a zásoboval židovské rodiny a po válce protestoval proti nelidskému zacházení s německými dětmi, určenými k odsunu. Proto se stal terčem útoků veřejnosti a nepohodlným. Po roce 1948 emigroval do Švýcarska. Tam ho po sametové revoluci vyhledala Milena Šimsová, zaznamenala jeho vzpomínky a zpracovala jeho archiv, který po smrti Pitterově zdědil švýcarský spolek MILIDU. Ten jej v září 1991 zapůjčil do správy Pedagogického muzea J. A. Komenského v Praze, aby k němu měla přístup česká odborná veřejnost.
S Milenou Šimsovou i s Janem Šimsou se můžete setkat i na vlnách českého rozhlasu. V roce 2008 připravil s nimi rozhovory redaktor Petr Vaďura v pravidelném plzeňském pořadu Na křesťanské vlně. Z té doby bych rád připomněl postesknutí Mileny Šimsové: „Zdá se mi, že dnes jakoby se voda zavřela za lidmi, kteří zahynuli za války… za popravenými, za těmi, co zahynuli v koncentračních táborech… zdá se mi, že došlo k oslabení historického smyslu… že se vůbec nedokážeme poučit z dějin… Možná je to i tím, že se dějepis učí jako přírodopis, jen fakta… Pominuta je etická stránka… zapomenuty jsou oběti válek i roku 1948…“
Dnes slova zvláště aktuální.
LADISLAV VENCÁLEK
Manželé Šimsovi
