pečuj doma

S Igorem Šefrem v Oděse

20.12.2020

Smutná, převelice smutná zpráva, přišla před vánočními svátky. Ve věku 59 let zemřel fotoreportér Igor Šefr. Kamarád, dlouholetý kolega a spolupracovník. Fotil mimo jiné i titulky pro naše noviny Pečuj doma a jeden čas u nás i působil.

Hned po Listopadu 1989 jsme se sešli v deníku Lidová demokracie a často jsme spolu jezdili za reportážemi. S Igorem bylo vždy dobře, radostně… Pro mne je však těžké psát o blízkých bezprostředně po jejich odchodu nekrolog… A protože Igor se nám už přestěhoval do vzpomínek, použiji raději místo nekrologu jednu z nich. Popisuje cestu, kterou jsme podnikli před třiceti roky. (ah)                                                           

 

Po roce 89 se mi práce v redakci začala líbit. A přišly i úplně jiné možnosti. Tehdy novinářství bylo vlastně nejkrásnější. V dubnu 1991 jsme si mohli dovolit i týden v Oděse. Původně jsme chtěli strávit tři dny v Oděse a tři dny v Tiraspolu, kde se válčilo, ale tam nás nakonec nevpustili...

1

Asi bych měl říci, že o Oděse jsem mnohokrát četl. O městě z bílého vápence, o městě provoněném mořem a žhnoucím sluncem. Ale Oděsa, do které jsme přijeli s fotografem Igorem Šefrem, to byla úplně jiná Oděsa. Ponurá a smutná. Sovětský svaz se octl na kolenou a všude jsme viděli zčernalé domy a zubožené lidi v modrých plandavých oděvech. Od moře foukal ledový vítr. Byl jsem přesvědčen, že jedeme do krásného jara na jihu, ale tady byl teprve konec zimy. Přesněji takové bezbarvé předjaří.

Vlastně celý týden pršelo. Občas padaly i kroupy. Chodili jsme k moři, ovšem moře nebylo vidět. Šedou clonou slabě prosakovalo jen světlo majáku.

Náš život byl stereotypně stejný. Nakrmit psy na potěmkinských schodech, pak na Primorskij bulvár, kde jsme nakoupili maličké pomeranče do papírového sáčku, a končili jsme na Morskom vokzale, kde jsme hodiny trčeli v nádražním restaurantu, schovaní před deštěm. Vidím ten prázdný lokál jako dnes. Omšelý lodní interiér, pobryndané ubrusy... Na stole před námi záporožské pivo bez pěny, někdy vodka stoličnaja, kterou jsme upíjeli po kapkách a znalecky převalovali na patře, abychom vydrželi co nejdýl. Naproti nám postávaly bufetnyje. Tři matróny s otrávenými výrazy s kokošnikem a v uniformně s třásněmi, pozůstatkem asi ještě carských časů. Na bufetu, který strážily, byli rozsekaní slanečci a vedle nich konvice s horkým čajem. Vonná pára stoupala ke střeše a do ní bubnoval déšť...

2

Samozřejmě, že nás potkalo i pár zajímavých setkání. A nejzajímavější asi hned po příjezdu. Seděli jsme sklesle na bagážích na hlavní Deribasovské, pokuřovali a dumali, kam se vrtneme. V tehdy ještě sovětských hotelích po nás totiž požadovali jako po inostráncích nehorázné sumy, a ještě ve valutách. A právě tehdy se zjevila. Odkud si už nevzpomínám. Představila se jako studentka uměnověd Klava, spisovně Klaudie, ba i jméno po otci Vladimirovna nám prozradila.

Obličejík měla drobný. Pleť neměla dobrou a nebyla ani dobře oblečena, ale to zde nikdo. Rty měla lajdácky namalované, avšak oči, ano oči, byly krásné, v drobné tváři se zdály veliké a jakoby stále rozzářené. Náš problém s noclehem tehdy obratem ruky vyřešila. Zarputilou recepční rychle obměkčila a domluvila nám přijatelné ceny. Projevovala se od počátku neskutečně hbitě. Než jsme odpověděli, rozhodla zpravidla už za nás. Když jsme něco opakovaně namítali, stejně jsme za chvíli zjistili, že tam, kam navrhovala zavítat, bez toho už jsme. Povídala nám, co všechno umí, zná, kam nás vezme a co pro nás udělá. Jednou v chůzi nenuceně vklouzly její ruce do našich kapes. Podívali jsme se na sebe s Igorem, ale ona švitořila dál, a tak jsme kráčeli Oděsou jako šťastná trojka. Zdálo se, že bude pro nás nepostradatelná. ale vše skončilo nečekaně rychle. Stáli jsme večer u manželských postelí v nevytopeném pokoji se zaprášenými fíkusy a začínalo to vypadat, že nám snad míní být ke všem službám. Ovšem když oznámila, že si odskočí ještě pro košilku na spaní, Igor vše rezolutně uťal. Já jsem nebyl schopen vůbec slov, jen jsem přihlížel. Netušil jsem, že můj parťák je schopen tak nekompromisního jednání. Vypakoval ji, než stačila cokoliv říct, a ještě vyběhl za ní ven s velkou taškou, kterou si musela někdy během dne přinést. A tak skončil náš první den v Oděse. Následovalo sedm, které jsem z větší části popsal v deníku Lidová demokracie, až přišel den poslední.

3

Viděli jsme ji pak ještě jednou. Večer nám jel vlak a my se rozhodli, že ji před odjezdem ještě navštívíme. Přece jen jsme neměli z našeho setkání nejlepší pocity, a tak jsme si říkali, že je nějak zahladíme a necháme jí rublíky, které nám zbyly. Mobily nebyly, ale jestli nám nechala telefon a my našli adresu — už nevím. Bylo to nedaleko. Avšak dlouho jsme ulici a číslo hledali. Pak ve staré zástavbě před námi nečekaně vyvstal ohyzdný osamocený panelák, který nesl hledané číslo. Před vchodem se vršily hnijící odpadky, chodby uvnitř páchly zelím a přepalovaným tukem. Prolezli jsme celý dům, ale hledanou jmenovku na zvonku jsme našli až úplně nakonec — dole v suterénu vedle schodištní šachty. Zazvonili jsme. Zavyl pes... Bylo dlouho ticho, až pak se odkryla špehýrka, po chvíli zase zaklapla a opět dlouhé vteřiny se nic nedělo. Když se nakonec dveře váhavě otevřely, jen jsme zamžikali očima. Z vlhkého bytu se vyvalila pára, a když zmizela, zhmotnily se tři postavy, jako ve filmu nebo v pohádce. Vypadaly jako uvězněné v tom suterénním bytě. Hledělo na nás vyplašené děcko na nočníku, tlustá žena s jakýmsi turbanem na hlavě, sotva popadající dech, jak se jí dmula hruď, a třetí byla naše Klavočka. Skoro jsme ji nepoznali. Hleděla na nás nenávistně, její velké, údivem ještě víc rozšířené oči říkaly: Co tu chcete, co sem lezete, co se vůbec opovažujete, táhněte odsud. My tam stáli jako přimražení a střídavě zírali z jedné na druhou a do toho ticha se ještě vyvleklo odkudsi zezadu z pokoje s varovným vrčením malé psisko a začalo zuřivě štěkat. Myslím, že jsme se i v tom štěkotu zmohli na otázku, jestli můžem dál. Ale vidím to před sebou jako dnes, Klavďuša se v odpověď opřela loktem o veřeje dveří, zahradila nám tak vlastně vchod, naklonila hlavu dopředu a hleděla na nás mlčky s kysele staženými ústy a s tím zlobným nehybným pohledem. Tak co jsme měli dělat? Otočili jsme se a rychle vypadli a vydali se sešlým městem do našeho sešlého a ponurého hotelu. Rubly jsme dali staré děžurné, vyzvedli si bagáž a pospíchali na večerní vlak do Vinnicy, odkud nám jel nad ránem spoj domů — do tehdy ještě Československa.

4

Nosil jsem v sobě Oděsu mnoho let. Takový pocit lítosti to byl. Snažil jsem se jej vyjádřit verši, avšak vznikla jen jakási tříšť obrazů, které se vzájemně rušily. Pak jsem zkusil i prózu, ale nepodařilo se mi asi najít správný tón nebo zvolit správný úhel pohledu, nevím. Když jsem text po sobě četl, nebylo to zase ono. Historky nevyznívaly, něco tomu chybělo. ale plynuly roky a Oděsa se mi vracela. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že jsem nevyjádřil cosi podstatného. A tak jsem si řekl, že se pokusím ještě o tohle. Čím dál víc jsem totiž myslel na jednu radu, kterou dává Konstantin Georgijevič Paustovskij mladým spisovatelům: Pamatujte na to, že všechny barvité podrobnosti, že dokonce veškerý materiál je mrtev, dokud se v něm neobjeví člověk. Že by to byla ona? Ten člověk?

Antonín Hošťálek

P.S. Za fotoreportáž z Oděsy se Igorovi dostalo velkého uznání od jeho učitele Jindry Štreita. Igor u něj dálkově studoval na Slezské univerzitě. A také soutěžních ocenění. Bohužel ty fotografie jsem už nedohledal…

 

 

 

 

 

 

Připravujeme další kurzy a akce, které proběhnou v září a říjnu. Nejbližší jsou v Kyjově a v Brně.
Máte psychické problémy, které se objevily během pandemie a stále přetrvávají? Pomůže psycholožka.
Jste v seniorském věku a chcete si odpočinout, a přitom se naučit pečovat o sebe a svoji kondici?
Zveme vás i na podpůrnou skupinu do Prahy na 22. a 23. října. Téma Senioři v pandemické době.

Články

INFO: Pobytové sociální služby v boji s covidem druhé nejlepší v Evropě

16.9.2021 Zatímco v celkovém počtu úmrtí na COVID-19 zaujímá Česká republika ve statistikách druhé nejhorší místo v Evropě, v sociálních službách je tomu právě naopak. V sociálních službách zemřel podstatně menší podíl klientů, po Portugalsku dokonce druhý nejnižší v Evropě. více...

INFO: Konečně efektivnější léčba covidu? Praktici dostanou pokyny

15.9.2021 Pravidla péče o covidové pacienty pro praktické lékaře by se v České republice měla změnit. Plánuje to ministerstvo zdravotnictví. Léčbu monoklonálními protilátkami by vhodní pacienti měli podstoupit hned po pozitivním antigenním testu. Teď musí čekat na výsledek PCR, který trvá i pár dní. více...

ZPRÁVY: Seniorská obálka pomáhá na Jižní Moravě. Stáhněte si!

14.9.2021 Seniorská obálka již tři roky pomáhá v situacích ohrožení zdraví nebo života. V případě potřeby složkám IZS umožňuje urychlit záchranu života. kterou může mít každý u sebe. I.C.E. karta (Seniorská obálka) vznikla v Jihomoravském kraji v rámci projektu Implementace politiky stárnutí na krajích, který realizuje MPSV z ESF. více...

Podporují nás

Ministerstvo práce a sociálních věcí
Ministerstvo zdravotnictví
Jihomoravský kraj
Statutární město Brno
TZMO s.r.o., výrobce inkontinenčních pomůcek Seni
Chcete být informováni o nových článcích na našem webu? Přihlaste svůj e-mail k odběru.

K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.