Konání dobra si musíte vybojovat

O tom, že světoznámý misionář, teolog a lékař Albert Schweitzer založil slavnou nemocnici v africkém Lambarene ví skoro každý. Ale, jak byl kdekým od svého záměru zrazován, už moc čtenářů neví. Jeho líčení ukazuje, jak si člověk konání dobra musí tvrdě vybojovat, na celé společnosti, ale i na nejbližších.  

„…Nakonec jsem se rozhodl pro rovníkovou Afriku. Když se o tom dozvěděli moji příbuzní a známí, musel jsem s nimi podstoupit těžké boje. Snad ještě více než samo odhodlání mně vyčítali, že jsem k nim neměl tolik důvěry, abych se s nimi předem poradil. Těmito podružnostmi mne v oněch těžkých týdnech nesmírně trápili. Obzvlášť nemístné mi připadalo, že v tom zejména vynikali moji teologičtí přátelé, neboť každý z nich měl už jistě za sebou alespoň jedno krásné, ne-li velmi krásné kázání o tom, že apoštol Pavel se podle svých slov v listu Galatským neradil napřed „s tělem a krví“ o tom, co chtěl učinit pro Ježíše. Moji příbuzní a přátelé mě svorně přesvědčovali o nesmyslnosti mého záměru. říkali, že prý jsem člověk, který chce zakopat svěřenou hřivnu a lichvařit s falešnou. Činnost mezi divochy mám přenechat lidem, kteří tím nezanedbají své dary a vědomosti vědecké a umělecké. Člověk, který mě miloval jako syna, mě plísnil, že jsem jako generál, který se chce s puškou položit do přední střelecké linie. Jistá moderní duchaplná dáma mně dokazovala, že bych konáním přednášek ve prospěch lékařské pomoci domorodcům mohl vykonat mnohem více než zamýšleným činem. Goethův výrok z Fausta, že na počátku byl čin, v nové době už neplatí. Nyní je prý matkou veškerého našeho činění propagace. V mnoha diskusích, jež jsem musel tehdy jako unavený partner podstoupit s lidmi, pokládanými za dobré křesťany, se mne obzvláště dotýkalo, jak vzdálená jim byla myšlenka, že snaha dát se do služby lásce, kterou hlásal Ježíš, může člověka vyšinout z jeho dráhy, ačkoliv o tom četli v Novém zákoně a shledávali to tam docela v pořádku. Pokládal jsem za samozřejmé, že z důvěrné znalosti Ježíšových slov by mělo vyplývat mnohem více pochopení, než jsem měl příležitost poznat ve svém případě. Vícekrát jsem musel dokonce poukázat na to, že Ježíšovo přikázání lásky může člověku za jistých okolností ukládat, aby svou poslušnost dosvědčil skutkem, ale vyneslo mně to zase výtku domýšlivosti. Co jsem vůbec tenkrát vytrpěl jen proto, že se tolik lidí pokládalo za oprávněné vyrážet násilím všechny dveře a okenice do mého nitra. Obyčejně také nepomáhalo, když jsem se přemohl a dal jim nahlédnout do myšlenek, ze kterých mé rozhodnutí vzešlo. Domnívali se, že za tím musí vězet něco jiného, a hádali, že jsem se snad zklamal ve své kariéře, i když bych pro něco takového neměl důvod, protože jsem již v mladých letech dosáhl uznání, jakého jiní docházejí až po celoživotním boji a práci. Také prý vzešlo mé rozhodnutí z údajných smutných srdečních záležitostí. Opravdovým dobrodiním pro mne byli lidé, kteří se mi nedobývali pěstí do srdce, nýbrž mě pokládali za stárnoucího mládence, kterému tak trochu přeskočilo, a podle toho se mnou s vlídnou ironií jednali...“

(red)